Poslední dopis  

 

Součástí tohoto CD je DIASHOW, které se po vložení do PC spustí a přehraje

403 fotografií z hraní z let 2002 až 2004, od křestu "Nahé v dešti".

U toho jsou přehrávány ukázky písniček z ní.

 

    

 

Hádej!
L. Odháněl / L. Odháněl

Spíš a už svítá, Tvá víčka zakrývá
poslední stín téhle noci, zdá se být čarovný.
Kouzlo se ztrácí, když den se k nám vrací.
Za chvíli půjdem každý tam, kde nás čekají.
Vím, teď když svítá, já vím, že budeš jiná.

Tak pojď teď hned, zase obletíme svět,
budem jedno tělo, duše v souznění.

Hádej, hádej, kolikrát už jsem Ti to chtěl říct.
Sváděj, jen mě sváděj,
mně se to tak líbí, můžeš víc.
Hádej, hádej, kolik lásky pro Tebe tu mám.
Dávej, jen ji dávej, já Ti svoji náruč otvírám.

Kouzla a čáry té tmavé dámy,
co říká se jí něžně noc, už se nevrátí.
Svítí a pálí slunce už v dáli a Ty mi scházíš
čím dál tím víc. Je to k zbláznění.
Vím, že budeš jiná, teď smím Ti jen zpívat.
Tak pojď, buď má, až zase padne tma,
budem jedno tělo, duše v souznění.

Kouzlo se ztrácí, když den se k nám vrací,
za chvíli půjdem každý tam, kde nás čekají.

První, druhý
M. Myška / M. Myška / L. Odháněl

Moje děvče pozvalo mě domů na oběd,
že mám se slušně oblíknout, mi řekla radši hned.
Víš, papá je profesor a mamá účetní.
Tak jsem si půjčil od dědy jeho kostým svatební.

Když přišla ta hodina, já do smokingu vklouz’,
vlasy schoval pod límec a oholil vous.
Do ulic jsem vyrazil raďej o něco dřív,
chci se cestou zastavit ještě na pár piv.

První, druhý a ještě si dám,
ať nemám trému, ať dojem udělám.
Sprchu rumů už nepočítám,
když jsem se probudil, byl jsem v lokále sám.

Oběd, ten už nestíhám, možná snad večeři,
tak běžím, co mi stačí dech, a už stojím u dveří.
Pak jsem na ně zaklepal a náruč otvírám,
vtom chlap jak hora stojí v nich
a já mu povídám:

Jistě mě už čekáte, já Vaši dceru znám,
jestli proti nic nemáte, tak velkej rum si dám.
Než tato slova dozněla, on pod krkem mě chyt’
a omlátil mě o schody a já můžu zase jít.

První, druhý a ještě si dám,
už nemám trému, už dojem nedělám.
Sprchu rumů už nepočítám,
když jsem se probudil, byl jsem v lokále sám.

Štyry rumy, velký vodky a zahrádka piv,
na stole mám rozbitý brejle a vodřenej ksicht.
V kapse posledního bůra, kleju krucifiks,
vypadá to, kamaráde, zas na pořádnej viks.

Levá, pravá, přední, zadní, číšník je tu pán,
prej byl dvakrát v kriminále, taky boxoval.
Jak to všechno začalo, teď matně vzpomínám,
někdy vážně nechápu, co z toho chlastu mám!

Svět je zlej’
L. Odháněl / L. Odháněl

Svět je zlej, hej, no tak dáme si tajm’,
pár tahů z cigára a bude Ti fajn.
Svět je zlej, hej, brčkem šňupnout si smíš,
v růžových barvách ho uvidíš.

Pojď zapomenout na to, že svět je zlej,
pár tahů z cigára a bude Ti hej.
Jak je Ti, prozradí Tvá vysmátá tvář,
průhlednou dýmkou do snů odplouváš.

Dvě bílé vrány s náma tu jsou
a parta trpaslíků, hele, už jdou.
Všichni jsou veselí a je slyšet smích,
v kyblíku prášek maj a říkaj mu sníh.

Jeníček s Mařenkou svou cestou jdou,
od baby Jagy v kapse perník nesou.
Litujou, že tu nejezdí ČSD,
mohly by pašovat v klidu LSD.

Ve skále nad řekou se usadil drak,
nechce však princeznu, dal by si herák.
Princezna nebude mít nesnáze,
a tak si dopřeje balík extáze.

Sněhurka válí se doma na břiše,
není to z knedlíků, je to z hašiše.
Zas holka přebrala, je to prostě kus,
Šmudla je nasranej a zpívá si blues.
To je ta pohádka o jednom království,
kde každý má své místo a může šťastný být.
Tam, co vlídná královna Tě v noci bude hřát,
kde nešetří se láskou, kde nemusíš se bát.

Oceán bájných snů, kde rajská hudba zní,
v iluzi smíchu se potom obrací.
Tahle krásná pohádka ale špatnej konec má,
v propasti smutku tak často končívá.

Kejklíř
L. Odháněl / L. Odháněl

Kdysi jsem na zámku hrál na svou kytaru,
kdysi jsem kejklířem byl.
Bavil jsem krále i jeho smetánku,
pokorný život jsem žil.
Než jsem se zahleděl do očí tvých,
do tváře bílé jak padlý sníh.
Před branou štěstí chvíli jsem stál,
když jsem se zamiloval.

Ten král se však rozhněval,
že dívka mě ráda má, že lásku svou dokáže dát.
Pryč táhni mi ze zámku, kejklíři špinavá,
a k vojsku mě zverbovat dal.
A já teď slyším Tvůj nářek a pláč
a Ty se, lásko, zoufale ptáš:
Proč odcházím do boje, bodákům vstříc
a nemůžu na to nic říct.

Pět let jsem v legii za právo bojoval,
pět let jsem o Tobě snil.
A smrtce v bílém hávu jsem vzdoroval,
přesto mně zbylo dostatek sil.
Pozvednout kytaru a s ní i hlas,
že trocha lásky přec zbyla v nás.
Tak Ti ji posílám, na strunách zní,
snad k Tobě včas doletí.

Já dočkal se vítězství a k Tobě domů hnal,
zklamání jsem se dočkal.
Na nádvoří v obětí drží Tě sám pan král
a děcko hned jsem poznal.
Proč osud dokáže tak krutý být
a z kalichu smutku já zas musím pít.
Proč oni jsou nahoře a já zas níž,
lásko, co o tom víš?

Tak zvednul jsem hlavu výš,
nu, což mi zbývalo, a zabalil kytaru svou.
Králi se uklonil, sehnuv’ se trochu níž,
jsem kejklíř a život je hrou.
A zas je mým domovem jen širá pláň,
lásce a osudu zaplatím daň.
Před branou štěstí chvíli jsem stál,
než jsem se zamiloval.

Zlato a krev
L. Odháněl / L. Odháněl

Jsou zasněžené pláně a vrcholky hor,
slunce nemá sílu, brzo padne za obzor.
Vítr do tmy ječí a štípe do uší,
podnebí je drsný a každému nesvědčí.

Zmrzlá je země, však lidí jako much,
v lokálech a salonech každý den je ruch.
Omámeni drinkem a zlatou horečkou
běží za svým cílem, jak vlk za ovečkou.

Práskání biče, smích a štěkot psů,
zjizvené tváře vousatých zlatokopů.
Kdo se dnes vyspí s lady Maryllan
a kdo s krvavou tváří bude ležet pod stolem?

Dlouhé jsou zde noci a krátký je den,
nekonečný story, nekonečný sen.
Najít zlatou hroudu a odjet někam pryč,
ukonejšit provždy ten zatracenej chtíč.

Jsou zasněžené pláně a vrcholky hor,
slunce nemá sílu, brzo padne za obzor.
Vítr do tmy ječí a štípe do uší,
podnebí je drsné a každému nesvědčí.

 

Asi se to nedovím
L. Odháněl / L. Odháněl

V kolikátém století jsem zemřel jako král?
Kolikrát už kněží nad mou rakví s křížem stál?
Kolikrát jsem žil, se ptám?

Myšlenky mi proudí hlavou a já se marně ptám,
kdy zrodil jsem se jako chudák a kdy jako pán?
Kolikrát jsem žil, se ptám?

Jaké tváře a jaká jména?
Co mi život vzal a co mi dal?
V mysli paměť se mi slévá,
inkarnací bloudím dál.

Ze století do století má duše proplouvá,
střídá, mění tvary těla i délku života.
Kolikrát jsem žil, se ptám?
S Aténou jsem snídal, možná s Kleopatrou spal.
Na otroky se díval, jak pod Sfingou umíraj.
Kolikrát jsem žil, se ptám?

Smíření a pocit křivdy.
Dopisy z válek a Boží soud.
Nedočtené stránky v Bibli,
unáší pryč čas, řeky proud.

Dál jdu sám, jsem poutník zmatený,
jen archu snů snad posté otvírám.
Dál se ptám, jsem ze stínu zrozený
a Tebe, lásko, už možná nepotkám.
Asi se to nedovím.

V krvi vykoupaná děvka, mocný vladař sám,
tohle všechno, to se stalo, nebo je to klam?
Kolikrát jsem žil, se ptám?

Jaká forma, jaká schránka, kdo mi život dá?
V příštím kole zemřu mladý, nebo budu stár?
Kolikrát jsem žil, se ptám?

Bigbítová
L. Odháněl / L. Odháněl

Slíbilas’, že rokenrol tu se mnou budeš hrát,
místo toho odjelas mi někam na západ.
A protože je mi smutno a mám v duši splín,
každý pátek za bigbítem večer odjíždím.

Každou noc mně sen se zdá,
že tam někde v báru seš bigbítu nevěrná.
Co mi zbývá a co mi dáš,
až těm náckům za kopečky
jednou zamáváš?

Já bych s Tebou ráda hrála, vím, jak bigbít zní,
ale když tam u Vás eurama ho neplatí.
Jednou se svou kapelou celej stát objedem
a za velkou louži spolu potom odjedem.

Každou noc mně sen se zdá,
zpívám, hraješ na kytaru, vidím plnej sál.
Co mi zbývá a co mi dáš, až Ti řeknu:
„Hele, mladej, tak mě tady máš.“

Tak to chodí, tak to bývá, Ty seš zmatená,
holka, bigbít, to je víra, láska staletá.
Ty můj malej bigbíťáčku, já Tě jen zlobím,
už to táhnu ňákej’ pátek, něco o tom vím.

Každou noc nám sen se zdá,
že to zase jednou přijde, bigbít bude král.
Možná zítra, snad i dřív,
ale zatím kolem sebe slyším jenom smích.

Zpověď
L. Odháněl / L. Odháněl

Jsem malý, touhou nemohoucí básník, moje verše slábnou.
Tak malý, nicotný je osud můj, já to vím.
Navzdor času, teď tu právě jsem, než na mě mávnou,
tak příběh, který žil jsem, vyprávím.

Každý den byl pro mě vzácný lék, spanilá krása.
V labyrintu času já jsem plul a táh svůj kříž.
Poznal jsem, co je to rajský sen, nevinná spása,
však náhle k pravdě stál jsem tváří blíž.

Já, jsem to já, Tvůj osud, Tvoje galeje.
Já, jsem to já, Tvůj přístav,
Tvůj ostrov, Tvůj stín, Tvoje naděje.

Možná, že to všechno byl jen sen, že se mi to zdálo.
Štěstí, smůla, láska, smích a pláč, to všechno znám.
Bylo toho na mě trochu moc a nebo málo?
Jak žil jsem život svůj, se zpovídám.

Polopravdy zahalené v tmách a šedém hávu,
pro nemocné šel jsem hledat Grál a zvedal číš.
Co mi život dal, to jsem vzal, rukou jsem mávnul,
pak slyšel jsem ten hlas, jak říká, víš?

Poslední dopis
L. Odháněl / L. Odháněl

Zbylo nás tak málo, hrstka, skoro nic,
štěstí při nás stálo, ukázalo líc.
Špinaví a sprostí, se skvrnou na duši,
kdo z nás by se postil v den vánoční.

Hladoví a žízniví s touhou po ženách,
dnes nebudem střízliví, zaháníme strach.
Křik a rány z šrapnelů dál nám v uších zní,
do kafe si dáme rum, ať se nám líp spí.

Do nebe, do nebe tu cesta nevede,
kudy já mám se dát?
Do pekla, do pekla číše už přetéká,
plamenů já se vždy bál.
Do nebe, do nebe já nechci bez Tebe,
ještě není čas jít spát.
Do pekla, do pekla právě teď odlétá
motýl Smrtihlav.

Zápach krve se mísí s vůní jehličí a borovic
a za lesem děla duní stále víc a víc.
Myslím, že Ti píšu dopis, ten poslední,
zbyde po mně jenom podpis, už za pár chvil.

I když se blýská víc, stejně sen se mi zdá,
jak ustal nářek a chybí pláč.
Postel bílá, v ní jenom polštářů pár,
žádná krev, žádnej fáč.

Nech mě bejt’
L. Odháněl / L. Odháněl

Bolí mě hlava, kosti, vlasy už mi nerostou,
čím dál víc se mi chce spát.
Když ráno vstávám, tak určitě ne před osmou,
každej rok je na mě znát.

Na plicích mám meluzínu a z ksichtu lampión,
občas mi skřehotá hlas.
Nepomůže rychlá výhra, ba ani milion,
sám sobě kopu si past.

Tak koukej, holka, nech mě bejt
nebo ze mě začne lejt.
Jako z vola starýho,
kterej si hraje, Ty vole, na mladýho.
Tak nech mě bejt.

Hluchej jsem tak, až to bolí a skoro nevidím,
sypu si do kafe sůl.
Nervní jsem jak stará panna a vymlouvám se na lidi.
Pravdy je na tom jenom půl.

Kachna, knedlík, pivo, zelí, to je moje parketa
a potom gaučový blues.
A při songu Jirky Korna, jak šla Babeta do světa,
pustím tam ještě jeden kus.

Tak vidíš, kotě,
je to se mnou vážně hlína.
Jsem díra v plotě,
kterou projel tank.
Jak žralok v botě,
ty mě vidíš jenom zpívat,
tam dokonalej možná se Ti zdám.

Vánoční pohádka
L. Odháněl / L. Odháněl

Rolničky cinkají, utíkám ven,
kouří se z komína, krátí se den.
Koníci uhání bílou plání,
na saních vezou krásnou paní.

Sesedá ze saní a jde mi vstříc,
že přijela zdaleka, přišla mi říct.
Hledá prý lásku a skromný byt,
kde s milým človíčkem mohla by žít.

Jen prý ať se nezlobím, že na Štědrý den,
hloupoučká neví, mně splnil se sen.
Konečně jednou zas nebudu sám
a Kristovy dárečky někomu dám.

Až svíčky ozáří celý náš dům,
pak zbytky večeře odnesem psům.
Kocouru smetany, slepici hrách,
ještě je brzo, proč šli by jsme spát.

Skořápka z ořechů je loďka Tvá,
pluje v ní víra a naděje má.
Jenom nám lodičko, prosím Tě, pluj
a kouzelný větříku, do plachet duj.

Možná jak pohádka Vám se vše zdá,
že člověk člověka může mít rád.
Navštívilo mě štěstí v podobě jí
a teď už tiše, usnula, spí.

Londýn
M. Brázda / M.Brázda

Když spíš, chodívám někdy za Tebou.
Ty víš, kam mě Tvé cesty dovedou.
Z předměstí je cesta dlouhá k srdci měst,
naštěstí mě hodláš svými světly vést.

Londýn, mlha se válí v ulicích.
Londýn, barokní úsměv na lících.
Londýn je spousta domů nad Temží.
Londýn, zavři oči, zavři oči, začne mžít.

Světla aut ve tmě oslní,
voda v Temži se ve větru zavlní.
Studenou krásu ukáže Ti Albion,
přeplav dřív, než Tě vlny zabijou.