Důchodový věk  

DŮCHODOVÝ VĚK

L. Odháněl / L. Odháněl

 

Proč ten starý pán má každý knoflík jiný

a proč se na mě tak divně kouká.

Jen jeho věk ho snad zbavuje viny,

na hlavě pusto a v hlavě brouka.

 

Z cigaret popel mu do piva padá,

to mu však vůbec nevadí,

očima hostinské na zadek sahá,

rukou se v rozkroku pohladí.

 

Důchodový věk i tebe si najde,

v zápachu putyk a luftu větráků

a paní s kosou jednou tě zajme,

vyžene tě z tvejch šedejch tepláků.

 

Tak ještě naposled tanči a zpívej,

za zvuku harmonik do kola jdi,

smrtce do očí s klidem se dívej,

ukaž jí, že se jí nebojíš...

 

S žralokem v botě domů se šourá,

ví, že nikdo ho nečeká,

jen starej kocour u dveří kňourá,

zvykl si na pána, že je sám.

 

Rozechvělou rukou zapálí lampu,

konvici na plotnu postaví,

pro sebe řekne si: „Teď ještě zamknu,“

a pak se na postel posadí.

 

I.N.R.I.

L. Odháněl / L. Odháněl

 

Spanilý úsměv na rtech máš,

budí ve mě náklonnost

a nad hlavou jenom svatozář,

probouzí tvou minulost.

 

Na stěnách kříže ze zlata,

starý oltář tiše mdlí,

obrázků spousty bez data,

pod nimi nápis hrdě zní.

 

Inri, Inri, Inri,

cítím z něj bolest,

cítím z něj znamení,

Inri, Inri, Inri,

že tenhle nápis byl krví zmáčený-

Inri...

 

Tam v koutu svíce osvětlují reliéf

a pod ním sochu Marie,

jak Ježišovi z rukou teče krev,

tak krutá je historie.

 

Kamenná váza a v ní růže uvadlá

i na ni čas se podepsal

a stará kronika, co prachem zapadá,

kdo na ni nápis asi psal.

  

 

PORTRÉT SLEPÉ DÍVKY

D. Birr, P.Meyer/ L. Odháněl

 

Bez vyzvání vchází do tvých snů,

citům pouta zpřetrhá,

nekonečně dlouhý příběh začíná.

 

Voskovou má barvu její tvář,

oči tmou jsou zakleté,

smyslnost těch rtů kdosi dávno ochutnal.

 

Jak kamenná růže spí,

staletý jí zdá se sen.

Křídel andělů snad hvězd se dotýká,

vzlétá k slunci blíž.

 

Smyslnost a krásu do ní vdých,

letmý úsměv na lících

tahem štětce dávný malíř zachytil.

 

Podivný, jen trochu nevšední

portrét dívky se ti zdá,

slepá krása čarovně z ní vyčnívá.

   

 

TISÍC TVÁŘÍ MATKY ZEMĚ

L. Odháněl / L. Odháněl

 

Já ve svých toulkách nocí i dnem,

poznal jsem lidičky, poznal jsem Zem.

Bohatství, bídu, lásku i žal,

aniž bych se koho ptal.

 

To potkal jsem mlynářku umouněnou,

s košilí celou rozhalenou.

Mávala na mě, chlapče, pojď blíž,

dneska jenom ty líbat mě smíš.

 

Po trampotách s láskou přišel i žal,

když jako žoldák jsem ve válce stál.

Svět zatínal zuby a já tajil dech,

když po šavlích stékala krev.

 

Tou rozbitou krajinou dál jsem se táh’,

jak zmoklá slepice, která má hlad.

Vyhrabat zrno v té zemi jsem chtěl,

bohužel však nic nenašel.

 

Tu potkal jsem oráče, jak za pluhem šel,

se statným valachem rozoral zem.

Tam na tom místě je černá zem,

ta nám bude bohatstvím všem.

 

Zde zlaté lány budou se séct

a v žhavých pecích chleba se péct.

Tu budou chlévy, tu maštal a stáj,

tu bude pro lidi ráj.

 

Tak ve svých toulkách nocí i dnem,

poznal jsem lidičky, poznal jsem Zem.

Jak od pólu k pólu se rozpíná

a tisícero tváří má.

  

ROZPŮLENÉ SRDCE

L. Odháněl / L. Odháněl

  

Bezvýznamné chvíle, kdy bloudím černou tmou,

z pocitů  viny, které na povrch se rvou.

Černá a bílá, bolest duše,  žal a stesk,

roztáhnout křídla a ke hvězdám se vznést.

 

Kormidlo skutku do svých rukou kdosi vzal,

bláznivý scénář, který zatím nedopsal.

Marnost jak skála, po které zkouším lézt,

proč vlastně slézám, když chci se dotknout hvězd.

 

Rozpůlené srdce a v žilách lávy proud,

na vlnách hříchu v temných vodách plout.

S grimasou smíchu, však v duši prázdno mám,

kdy odložím masku a odlíčím tvář.

 

Trnitou cestou, na krku z kříže stín,

doteky krásy, jsem vzhůru nebo spím?

Z křišťálu zámek, já vlastním prázdný dům,

naivní blázen, co věří dětským snům.

 

How do you do, u srdce mě bolí.

How do you do, a z očí prší pláč.

How do you do, život chutná solí.

How do you do, to skrývá moje tvář.  

     

SIRKY

M. Myška / M. Myška

 

Jsem odhozená sirka na chodník,

v nejlepším případě mě metař uklidí.

Jenže už po mě šlapou chodci náhodní,

těžko se asi uklidní.

 

Vzpomínám na pána s doutníkem,

jak si ho se mnou mistrně připálil,

jak jsem se stal studeným uhlíkem,

a svoje tělo mezi dlažbu skryl.

 

Jenže těch sirek se tu válí víc,

je to jak přeplněný operační sál.

Víme, jak chutná zápach plných popelnic,

přesto ten jeden plamen za to stál.

 

Jsem jedna částečka z hlavolamu,

malinká lidská tříska tonoucí v moři.

Bezpečně vím, že dál nedoplavu,

že tenhle oceán nepokořím.

 

Těžko si postavím ze sirek  prám,

nebo loď, která by nás všechny unesla.

Pak ani v bouři bych nezůstal sám,

dobře by bylo všem na lodi bez vesla.

 

Jednou se o nás někdo popálí

a boty chodců nás šlapat přestanou.

Po čase všechny rány přebolí,

na kůži jen šrámy zůstanou.

 

 

PŘEVOZNÍK

M. Myška / M. Myška

 

Tak snad abych šel, převozník už čeká,

na druhý břeh mě převáží.

Tajemný svět, vesla, loď a řeka,

hodiny jdou bez závaží.

 

A když nevím kudy kam,

tak dívám se ke hvězdám.

Vždyť dobře poznám cestu svou,

tu však po mě jiní už nenajdou.

 

A tak vím co mám rád a kam chtěl bych plout

a myšlenky svý, jak zbavit se pout.

A tak odplouvám dál, má řeko vysnilá,

možná doplujem tam, kde končíš a začínáš...

 

Tak snad abych šel, loďka má se ztrácí

a s ní i ten, co mě převážel.

Po kamení jdou ti kteří se vrací,

jen já štěstí svý jsem nenašel.

  

 

KRUTÁ POUŠŤ

M. Myška / M. Myška

 

Obě oči plné prachu,

po pás v písku jít,

slunce pálí suchým žárem,

kapku vody mít.

 

V myšlenkách se vracíš domů,

o dešti si necháš zdát,

o zahradě plný stromů,

vždyť jsi jí měl tak rád.

 

Před sebou už jen pár kroků máš,

v horkým písku večer usínáš.

 

Jako horký přízrak pálí,

krutý nám se zdá,

ti, kteří tu nezůstali,

těm se vzpomíná.

 

Stříbrnýho lesku štíra

nemusíš se bát,

nevěř tomu, že se vrátím,

zkus se pousmát.

 

 

CHORÁL SMUTKU

M. Myška , V. Fanta / M. Myška

 

Kdo králem má se stát, ne však z Boží vůle,

a spousty slzí z očí zamžených.

Tak pozvedni svou číš, vždyť pravda je ve víně,

a tisíc slov jinak myšlených.

 

Náš král miloval krev víc nežli svoji víru,

a jeho rádcem stal se štít a meč.

On jednu slabost měl, nedokázal žít v míru

a panovačná vždycky byla jeho řeč.

 

Zas na bitevním poli řinčí brnění

a mírný klus koní se ve trysk promění.

Krev mi z čela stéká a sil už ubývá,

není na co čekat, náš král umírá.

 

Průvod smuteční svůj chorál smutku zpívá

a každý soucit jenom předstírá.

Králův pergamen všem chtivým hlavy stíná

a kdo černý samet zítra posbírá.

 

Rozlomená pečeť je opuštěná,

jenom já ji nečet’, vždyť měla být má.

Tak ještě malou chvíli a půjdu i já.

Jen vzpomínky zbyly, čas pravdy začíná.

 

 

V ARÁBII ...

M. Myška / M. Myška

 

Někde dole v Arábii

ženy chodí s tváří  zahalenou,

buďto budou tlusté, nebo se jen stydí,

zřejmě se tam vypravím na dovolenou.

 

S Čedokem za hranice snů,

já na tu hádanku najdu odpověď.

Týden to je málo, takže na čtrnáct dnů.

Papaláš mi říkal: „Co bys nejel, jen si jeď“.

 

Jenomže v Arábii i zlí Arabové žijí,

každýho cizince bezdůvodně zbijí.

Já jsem si chtěl jenom jednu

slečnu prohlídnout a už ležím v prachu cesty

a nemůžu se hnout.

 

Protože v Arábii i zlí Arabové žijí,

každýho cizince bezdůvodně zbijí.

Jen co jsem jí nadzved’ sukni už,mě řezali,

a na sucho mě táhli a nekřesťansky zkopali.

 

Neví, co jsou nudi pláže,

a to nepochopí žádný Evropan.

Muslimové jsou bez kuráže,

jsou prostě na nic, to vám povídám.

 

Nejsem dobrý cestovatel,

záhada zůstane dál záhadou.

Ještě že ta cesta byla za pakatel,

víc už nikam nepojedu ani náhodou.